Jednoho hezkého květnového dne roku 1997 se na ploché střeše garáže kousek před oknem naší kuchyně objevila zrzavá kočka. Protože sami máme doma všemi milovanou Mícu, najde se u nás vždycky něco vhodného k snědku i pro její kamarádku. Tak jsem kočičce začala házet dobroty na garáž. Nejdřív jsem myslela, že někomu patří a že ji třeba pouští ven do vnitrobloku, ale postupem času jsem zjistila, že na mě čeká už v půl šesté ráno a také v půl desáté večer. Tím padla teorie, že by byla jen na vycházce. Ovšem teď začalo být neúnosné házet jí jen tak něco na střechu, takže jsme zbudovali z bedničky krmítko, aby do něj nepršelo.

Kočka dostala jméno Zrzinka a tím jsme ji adoptovali - ale jen napůl. Je totiž velmi nedůvěřivá, a i když si pro jídlo chodí pravidelně už víc než dva roky, nedá se ani pohladit. Často sedává na rohu garáže, naše Míca na okně, a probírají spolu kočičí starosti.

Toho léta, kdy se u nás objevila, začalo být dost brzy jasné, že její rychlé přibývání na váze nebude jen z pravidelné stravy. A tak Zrzinka tloustla a tloustla, až 15. července přiběhla úplně hubená. Kam si koťata ukryla, nikdo netušil, ale určitě se o ně moc dobře starala. Koncem léta jako pyšná máma přivedla ukázat 4 chlupatá, dovádivá klubíčka, jedno trojbarevné, druhé zrzavobílé, třetí černé s rezavým bryndáčkem a čtvrté rezavě žíhané na černém podkladě. V té době už jsem zjistila, že ve vedlejší zahradě mají kočičky další obětavou pečovatelku - mou novou bezvadnou kamarádku Blanku. Než jsme se poznaly, říkaly jsme koťátkům každá po svém, ale pak jsme se sjednotily na Stračulce, Černouškovi a Mazánkovi. Čtvrté kotě se časem bohužel ztratilo a vůbec nemáme tušení, co se s ním stalo. Můžeme jen doufat, že si ho třeba někdo vzal domů...