Povídání o Kocourovi, který se nebojí jsme zahájili už včera.

Další jaro byl kocour opět na svém místě. Vypadal zdravě a rozvaloval se na krabici s kartami. Tentokrát jsme s oběma polovičními pudlíky čekali na ošetření skoro čtyři hodiny. Na klinice bylo nabito a přišlo i pár opravdu akutních případů, které měly přednost. Kocour neudělal nic pozoruhodného. Objevoval se v okénku jako stín a zase mizel, tiše a nenápadně, klidně a důstojně, jak to dokážou jen kočky. Ale důležité bylo, že střelnou ránu přežil a dál byl tichým duchem kliniky.

Při naší poslední návštěvě před pár dny seděl kocour na stole uprostřed čekárny, pomalu a důkladně se myl a dlouze si prohlížel jednotlivé psy. Vedl nad nimi němý monolog, který byl z jeho výrazu jasně čitelný. Právě způsob, kterým si psy prohlížel mne poprvé upozornil na zvrácenost situace. On, představitel oběti, štvance, honěného zvířete, seděl na stole nad desítkou různých útočníků, nepřátel a zjevných kocourožroutů. Neprskal jako kočka zahnaná na strom. Nedělal, že tam psi nejsou. Naopak - se zájmem je pozoroval a říkal bílému buldokovi: "Hele, já jsem slyšel, že buldoci se ničeho nebojej. Prosím tě, co se tak klepeš, vždyť ti přece nebudou nic dělat, jen ti píchnou injekci. Podívej se na moji packu, tady mám ještě flastr po odběru ze žíly a nevyvádím jako ty. No co, seš ztracenej případ." Umyl si levou přední packu, naposledy se podíval na buldočka a přešel k poněkud pošramocenému setrovi. "Hele, setr, ty vypadáš. Kdopak tě tak zřídil? No, jen počkej, až ti budou šít to ucho, tak si vzpomeň, jak se asi musely cítit kočky, které jsi zřídil ty. Příště si rozmysli někomu ubližovat." Chvíli si se zájmem prohlížel kočku, která nebyla v přenosné kleci, ale v proutěném košíku. "Ahoj číčo, seš taky tak klidná? Podívej se na toho vlčáka vedle tebe. Ten má strachem sevřenej zadek, co. A podívej na támhletoho podvraťáka, co tak legračně škytá. Ten prý žral tak hltavě, že mu zaskočil kus špeku a teď ho nemůže dostat ven. Aha, ty budeš mít koťata? Tak nazdar někdy příště." Opatrně si umyl bříško a předváděl na stole gymnastiku, která by byla u každého jiného tvora nebezpečná. Zvedl se, protáhl si záda, otočil se, a najednou zjistil že stojí si dvacet centimetrů od čenichu divoce oddychujícího loveckého psa. Na vteřinu zkameněl a díval se vlkodlakovi do očí. Pak si klidně sedl a zeptal se: "To jsem opravdu netušil, že psi, jako seš ty, nosej ocas takhle divně zkroucenej mezi zadníma nohama a na břiše. To musí být hrozně nepohodlný, ne? No co, tvoje věc." Plavně stekl se stolu na dlaždičkovanou podlahu a rozhlédl se. Tvářil se jako člen lékařského týmu na vizitě a neuvěřitelně drze celou čekárnu volným krokem obešel. Pak ještě pohledem letmo zavadil o naše dva rozklepané psy, s úsměvem si prohlédl rotvíka, kterého jeho pán právě táhl pozadu do čekárny, vyskočil na pultík okénka a uložil se ke spánku.

Od té doby se marně snažím najít paralelu takové situace ve světě lidí. Třeba když se oběť dočká odsouzení útočníka nebo současné povýšení podřízeného a suspendování nadřízeného. Ale do toho se vždycky zamíchají obyčejné lidské pocity zášti, pomsty nebo křivdy. Z kocoura však vyzařoval klid a převaha toho, který se nebojí.