Teď neodolám a přesunu se do žhavé současnosti. Důvodem je Honzík, náš poslední přírůstek. Jak jsme k němu přišli, o tom se zmíním později. Teď chci povídat o něm samotném, protože je ve věku (ani nevím, jestli se dá říct "ve věku", spíš "období"), kdy je s kočkami největší legrace. Bohužel tohle kočičí období je hrozně krátké a když je začnou trápit jejich biologické starosti se sháněním partnera, legrace přestává jak pro ně, tak pro jejich okolí.

Nuže, Honzík je půlroční puberťák, který našel příjemný teplý domov se spoustou jídla a také se smečkou koček, které může pěkně trápit. Andulka a Kačenka si u něj získaly respekt hned při jeho příchodu, ani jsme nepostřehli jak k tomu došlo, ale ostatní jsou chudáci. Honzík je pere na potkání, prohání je po bytě a vyvolává věčné šarvátky. Je zajímavé pozorovat, jak dělá rozdíly mezi kočkami a kocoury. Nemusí sice bojovat o kočky, protože ty jsou až na Jůlinku všechny kastrované a oba starší kocouři taky, ale buď to ještě nepoznal, nebo je mu to zatím jedno, hlavně když se pere. S kočkami se pere mírněji a často se nechá přeprat, protože už přišel na to, že když ho přemůžou, skončí to tím, že ho pořádně umyjí. Zato když začne prát Melíška, hrozně ho trápí, takže Melíšek pláče a musíme zasáhnout. Jonáš je jednou tak velký jako Honzík, tak Honzíka vždycky chvíli nechá vyhrávat, jen tak lehce ho přidržuje na zemi tlapkami a když ho to přestane bavit, kousne ho trošku do tlapky nebo do ucha a Honzík toho nechá sám.

Nás samozřejmě pere taky, ale poslední dobou už je vidět, že pomaličku dospívá. Začíná si být vědom své přibývající síly, tak už nejsme přece jenom tak pokousaní a poškrábaní. Ale někdy zlobí hrozně. Manžela nedávno chytla záda, takže se nemohl ohýbat a Honzík mu jako naschvál nejvíc kradl kravaty a zatahoval je pod skříň a nebo rozvazoval tkaničky od bot.