Osobně si myslím, že v tomto případě moc toho nenaděláte. Situace je stejná jako se psy - někteří se autem vozí rádi, jiní cestování naprosto nesnáší. Mám kastrovaného kocourka (16 let), vůbec nechodí ven, nikdy nebyl nemocen. Až letos. Musel absolvovat cesty k lékaři, a to jak autem tak MHD. A? Bez problémů. Dokonce i polžívání tabletek (jak se v kočičí rubrice dočítám) je bezproblémové. a nebude mi nikdo věřit: ale v období akutního prožívání nemoci panovalo u mého kocourka těžké nechutenství. Zhubl a hubnul dál... Málokdo asi ví, jak nebezpečné je "nežraní" u koček. Jak jsem došla k úspěchu? Hlazením, domlouváním a přesvědčováním. Je až neuvěřitelné, co všechno můžeme od zvířat čekat.

Naše Žofie také nerada cestovala. Před první jízdou autem jsme vypůjčili dostatečně velkou přenosku, kočku zavřeli dovnitř, dali do auta a vyjeli. Zároveň s nastartováním motoru se ozval z přenosky nářek. Ne jen mňoukání nebo fňukání. Byl to zoufalý nářek týraného zvířete těsně před smrtí. Zaslechnout to někdo z ligy na ochranu zvířat, odeberou nám nejen kočku, ale možná i děti, popřípadě auto. Vydrželi jsme asi 10 minut a pak už to nešlo. Vzhledem k tomu, že jsme se nehodlali vracet a větší část cesty byla před námi, zkusila jsem Žofii vzít na klín. Doufám, že teď nečte nikdo, kdo se zabývá bezpečností silničního provozu, protože jsem si vědoma, že se to nemá. Nicméně ukázalo se, že hlavní problém byl zřejmě v přenosce. Být ve vrčícím autě a ještě uvězněná, to bylo prostě na jednu kočku moc. Od té doby vozíme kočku bez přenosky, manžel vyvinul k tomuto účelu nesundatelné vodítko (ovšem tím kočičku také příliš nepotěšil) a cesty probíhají celkem v klidu. Vodítko hlavně proto, že velkou část času Žofka věnovala snaze prozkoumat místo řidiče a vše, co k němu patří. Zpočátku sice ještě mňoukala, ale už ne tak zoufale, a tak po páté jízdě už jen formálně dá najevo nelibost, uvelebí se na zadním sedadle a spí.

Náš 5ti letý kocourek Lucinka (nalezeneček ze sídliště původně považován za kočičku :-)), bylo mu 5 měsíců když si nás našel) s námi cestuje téměř celých 5 let celkem bez problémů. Ale přece jen nám ho bylo líto, protože když jsme ho naložili do přepravky a vezli k veterináři, tak to vždycky cestou nějak vycítil že se nejede na chatu, ale někam pryč, kde určitě taková zábava nebude, tak cestou "poplakával" což nám mohlo utrhnout srdíčko, je to opravdu jak když brečí malé dítě...